MARTINA ŠPETLOVÁ
"Uvažuji, že si ve studiu vypěstuji vlastní kůži z hub"

Martina Špetlová – designérka lepší budoucnosti

Martina Špetlová – designérka lepší budoucnosti 900 600 100 let volebního práva žen

Nad nízkým cihlovými domky východního Londýna skučí vítr a v nemilosrdných poryvech fackuje červené fasády. Před půl stoletím tady soupeřily gangy londýnského East Endu, dnes se v bývalých truhlárnách a tkalcovských dílnách zabydleli architekti a designéři. V jedné z kaváren, kde mládež s vizáží rozervaných géniu prosedí nad laptopy celé dny, potkáváme útlou Češku. Martina Špetlová je chlapecky křehká a vyzařuje z ní zenový klid s kapkou sympatické nejistoty. Móda, kterou navrhuje, se ještě nedávno prodávala v prémiových buticích v New Yorku, Hongkongu, Miláně či Tokiu a pravidelně se objevovala na stránkách světových módních magazínů. Dnes Martinin zájem směřuje jinam. Usiluje o etickou výrobu v třetím světě a coby členka hnutí Extinction Rebellion bojuje proti škodlivým změnám klimatu.

Dočetla jsem se, že pro svou poslední kolekci jste čerpala inspiraci z koláží nazvaných Projekt feministické odpovědnosti americké umělkyně Beverly Semmes. Ovlivňuje vás současný feministický diskurz, nebo šlo o čistě estetickou inspiraci?
Tvorbou výtvarných umělců se ve vlastní práci inspiruji docela často a práci Beverly Semmes mám dlouho ráda. V tomhle konkrétním případě šlo spíš o estetickou inspiraci a o celkovou náladu kolekce. Feminismus pro mě dneska není tématem hlavně proto, že s genderovou rovností ve svých kolekcích pracuji naprosto automaticky. Přestože navrhuji převážně dámské kolekce, nezáleží mi na tom, zda moje oblečení nosí žena nebo muž. Jestliže si chce muž ode mě koupit šaty, proč ne? Mám několik mužských zákazníků, dokonce i look book k nové dámské kolekci často fotíme s kluky. Bariéra mezi ženou a mužem pro mě v módě neexistuje.

Takže oblečení pro vás není nástrojem určování genderové identity?
Vůbec ne. Bydlím v Londýně, kde se lidé oblékají svobodněji než v Česku. Ve východním Londýně na ulici běžně potkáte kluka s make-upem a nikdo se za ním neotočí. Obecně se tady za vámi nikdo neotočí jenom proto, že vypadáte jinak. Je to dáno mentalitou velkoměsta, kde na jedné hromádce žijí různé kultury. Právě proto mám Londýn ráda. Pokud vyjedete na anglický venkov, okolí jistě tak tolerantní nebude. Podobný rozdíl bude třeba i mezi Prahou a Pelhřimovem, odkud pocházím. Moje maminka řešila, jak se oblíkám, i když mi bylo dávno přes třicet. Když jsem se z Londýna vracela domů, mamka mě už ve dveřích vítala slovy: „No už vím, že jsi tady, už mi hlásili, že tě viděli na náměstí…“ Myslím, že to je i generační téma. Například moji studenti na Akademii moderního uměni ve Varšavě svoji sociální, kulturní nebo i sexuální identitu v módě hledají. Já sama jsem vždy propagovala, že každý by měl mít svobodu oblékat se, jak chce. Je to forma velmi osobního projevu.

Chápu to správně, že se tedy při tvorbě příliš nezabýváte tělem, a když, tak ho používáte spíš jako genderově a esteticky neutrální sochařský materiál?
Móda je celá o těle. Mně osobně je jedno, jaké tělo oblékám, jestli má prsa, nebo ne. Ale když navrhuju, vždycky začínám tělem. Nejdřív materiál navrstvím na manekýnu a skrze textilii pak tělo přetvářím. Možná by se tento způsob práce dal přirovnat k sochařství, já o tom mluvím jako o experimentování na těle. Nesnažím se tělo zdůrazňovat, nebo potlačovat, spíš hledám zajímavé formy. Celý proces fotografuji a z těch nejzajímavějších experimentů pak vznikají střihy nového modelu.


Ruční proplétání kůže se stalo poznávacím znamením práce Martiny Špetlové. 

Při rozvoji vaší nové značky spolupracujete s tureckou neziskovkou Small Project Istanbul, která dává práci syrským uprchlicím. Proč jste se rozhodla zapojit je do produkce?
Posledních pět šest let hodně pracuji s proplétáním kůže. Je to ruční technologie, kterou jsme za ta léta dokonale propracovali a stala se jakýmsi DNA naší produkce. Velký ohlas má taky u klientů, takže bych s ní do budoucna ráda pracovala více. Třeba i na projektech většího formátu, mimo módu. Nedávno mě s nabídkou spolupráce oslovila americká společnost, která vyrábí koberce, zajímalo by mě vyzkoušet si techniku proplétání i v interiéru nebo v architektuře. Proto jsem hledala partnery, s kterými bych se mohla pustit do rozsáhlejších projektů. Nejdříve jsem se rozhlížela v Indii, kde je hodně dílen specializovaných na výšivku a ruční práci. Několik jsem navštívila a všude narazila na to, že návrhářům nabízejí katalogy vzorů či produktů, ze kterých můžou rovnou vybírat. Ochranou autorských práv se tam příliš nezabývají a já se jednoduše obávala, že moje know-how by se brzy ocitlo v jejich katalogu. Pak jsem zkoušela spolupráci s malou manufakturou v Nizozemsku. Pracovali s migranty a já viděla přínos i v tom, že jim můžeme reálně pomoci. Jenže po roce jsme spolupráci ukončili. Organizace fungovala dobrovolnicky, což znamenalo, že jejich klientela se často měnila a já jsem tam stále jezdila zaučovat nové a nové ženy.

Takže jste vyrazila do Turecka?
Našla jsem na netu neziskovku Small Project Istanbul, která pracuje se stabilní komunitou zhruba sto padesáti uprchlických rodin. V rámci integračních aktivit tam rozvíjejí programy zaměřené na drobné řemeslné a ruční práce, tady by se jim asi říkalo chráněné dílny, které syrským ženám umožňují pečovat o děti a zároveň pracovat. Výrobky, které i navrhují, se pak snaží sami prodat. Já jsem však první návrhář přinášející profesionální módní produkci na mezinárodní úrovni. Zatím jsem tam byla třikrát, vybrali jsme první skupinu žen a nastavujeme si pravidla spolupráce. Snažím se je motivovat i tím, že jim nabídnu smysluplnou práci, vysvětluju jim, že jsou podstatnou součástí kreativního procesu a že na svoji práci mohou být hrdé.

Z výkladů luxusních obchodů se aktivity Špetlové přesouvají do chráněných dílen s uprchlicemi.

Mluvily jsme už o módě jako nástroji identity. Co reprezentují luxusní módní kousky za několik stovek eur, které navíc vybočují z jejich kulturního kódu, pro tamní syrské dělnice?
Mluvily jsme o tom hned od začátku. Našly si moji práci na webu a hodně se vyptávaly, co a jak budeme spolu dělat. Bylo zjevné, že hlavně poslední kolekce, která byla hodně hýřivá, až frivolní, že to zkrátka není estetika, která by jim byla vlastní a se kterou by se dokázaly ztotožnit. Přivezla jsem jim ukázat pár modelů, aby měly představu o výsledném výrobku. Nakonec se ale nejvíce zajímají především o příjmy, které mohou touto prací získat.

Myslíte si, že pro tyto ženy může móda nebo třeba svobodnější přístup k oblékání a k vlastnímu tělu fungovat jako emancipační impulz?
Ne, myslím si, že své kulturní tradice zakotvené v náboženství se budou vzdávat velmi těžko. Možná mladší generace žen, pokud bude vyrůstat v jiném kulturním kontextu, bude otevřenější, nevím

Vy sama máte osobní emigrantskou zkušenost. Je to samozřejmě odlišné od prožitků žen, které z domova prchají před válkou, přesto… jaké byly vaše začátky v Londýně?
Londýn je velkoměsto a trvá nejméně dva až tři roky se v něm zabydlet, vybudovat si zázemí. Měla jsem velké štěstí, že jsem zde našla skvělé přátele a později rodinu. Miluji Londýn, jeho rozmanitost, kulturu, jídlo, jeho parkyPodle mě je to město, kde jsou všichni vítáni.

Poslední dobou se otevřeně mluví o neetických dopadech módního průmyslu na třetí svět, o otrocké práci, o zneužívání dětí. Přibývá různých uvědomělých projektů, které se snaží tato negativa kompenzovat. Německá architektka Anna Heringer prezentovala na Bienále architektury v Benátkách 2018 instalaci Is Not a Shirt, jež je jedním z výstupů její letité spolupráce s textilními dělnicemi z Bangladéše. Vystavila textilie, které vznikají recyklací tradičních sárí. Jde o důležité a skvělé projekty, ale přeci jen jsou to spíš kapky v moři… Může podle vás módní průmysl opravdu efektivně přispět k řešení globálních problémů nerovnosti?
Překvapuje mě, když si někdo koupí tričko za pět liber a myslí si, že taková cena může být fér. Já na to nahlížím jinak, protože velmi dobře vím, kolik je za obyčejným tričkem práce. Někdo musí vypěstovat bavlnu, sklidit ji, vyrobit látku, tričko ušít, pak následuje distribuce, maloobchodní prodej… Pokud by každý člověk v tomto řetězci měl za svoji práci dostat slušně zaplaceno, tak cena takového trička logicky nemůže být pět liber. Tady v Británii se za poslední rok objevila řada osvětových kampaní, vzniklo několik dokumentárních filmů, které se to snaží zákazníkům vysvětlit.

Mají šanci proti marketingu oděvních řetězců? Uvažují Britové při nakupování odpovědněji a pídí se po tom, kde a za jakých podmínek bylo oblečení vyrobeno? Nebo jsou dokonce ochotni si za etickou módu připlatit?
Móda je druhým největším znečišťovatelem po ropném průmyslu. Osvětové kampaně jsou skvělé, ale samy nestačí, je potřeba vytvořit i legislativní rámec, který by nutil módní společnosti pracovat odpovědně a transparentně. Móda by taky měla být opět osobnější. Domnívám se, že pokud dokážeme za každým kusem oblečení vidět živé lidi, budeme nakupovat svědomitěji. Proto jsem začala využívat Block Chain technologii. Každý kus z mé dílny má v sobě zabudovaný čip, který podrobně popisuje použité materiály, zdroje a procesy. Digitálně tak dokumentuje fascinující životní příběh každé věci. Věřím, že tímto způsobem si zákazník může k výrobku vytvořit emocionální vazbu, více si váží práce jednotlivých lidí a dovede ji najednou ocenit.

Mluvíte o tom, že je důležité věnovat se vždy něčemu, co člověka naplňuje. Co vás momentálně, ať už pracovně, nebo lidsky, inspiruje?
Stala jsem se členkou hnutí Extinction Rebellion*, založeného na podzim 2018 asi stovkou akademiků a aktivistů. Obdivuji a vážím si lidí, kteří se nebojí nahlas mluvit o ekologických problémech dnešní společnosti a snaží se ji změnit.

* Cílem britského hnutí Extinction Rebellion (volně přeloženo jako Povstání proti vymření) je podnítit radikální společenské změny a zvrátit tak aktuální hrozby ekologické katastrofy, které lidstvo čelí. K dosažení výsledků aktivisté sahají po razantních, ale nenásilných metodách občanské neposlušnosti, přičemž počítají s osobní odpovědností a jsou připraveni jít do vězení. Protestní akce pod hlavičkou Extinction Rebellion se z Británie rychle šíří do světa, v Den Země 15. dubna 2019 se konaly i v Praze.

Za rozhovor děkuje Bibiana Beňová.