IRENA BREŽNÁ
"Vděčnost je něco osobního a já se pro ni chci sama rozhodnout"

Irena Brežná – Provokativní hlas nevděčných cizinců

Irena Brežná – Provokativní hlas nevděčných cizinců 1024 682 100 let volebního práva žen

Ireně Brežné bylo osmnáct, když s rodiči emigrovala „z hravé mateřštiny, ze smíchu s přítelkyněmi a samozřejmého pocitu sounáležitosti“ v socialistickém Československu do demokratického Švýcarska. Do dospělé, rozumné země, pro niž byla příliš mladá, příliš nevděčná, příliš… Zkušenost z emigrace ovlivnila její životní i literární příběh a vypěstovala v ní vědomí, že kultury nedělí duchovní ostnaté dráty a jejich překročení neznačí vlastizradu.

Vaše knihy mají silný feministický náboj. Přitom jste přijela do země, kde ženy neměly až do roku 1971 volební právo…
Švýcarsko bylo silně patriarchální společností. I po roce 1971 tu ještě zůstalo několik konzervativních kantonů, které nechtěly ženám přiznat právo volit na kantonální úrovni. Stát jim nesměl v tomto směru nic určovat, kantony jsou samostatné. Mohli to odhlasovat jen muži a ti se tomu bránili. Švýcarsko se za to už tak stydělo, a mezinárodní organizace ho obviňovaly, že porušuje lidská práva, že vláda nakonec v roku 1990 kanton Appenzell-Innerhorden, tuto poslední mužskou baštu, donutila ženám volební právo přiznat. Ale nešlo jen o volební právo. Diskriminace žen byla urážející. Nebylo dost dětských školek a žádné školní družiny, existoval například zákon, že muž mohl zakázat ženě jít pracovat. Žena, která chodila do zaměstnání, byla považována za špatnou matku. V některých kantonech matriční úředník při sňatku připomněl nevěstě, že má povinnost poslouchat svého manžela. Ženy nebyly v politice, neměly zaměstnání, nebyly na vedoucích místech, seděly doma a oprašovaly nábytek. Na veřejnosti mlčely, dokonce i na soukromých večírcích hovořili jen muži, a sice o politice, kterou určovali. Nebylo samozřejmé, aby dcera z takzvané dobré rodiny studovala. Vrcholem samostatnosti bylo, když si otevřela butik. Z Československa jsem byla zvyklá na sebevědomé ženy, které studovaly, měly svou práci a nahlas vyjadřovaly své názory. Najednou jsem se ocitla v zemi, která byla sice blahobytná, politicky vyspělá, ale ženy na veřejnosti neexistovaly. Muži se pyšnili tím, že Švýcarsko má přímou demokracii, ale jaká to je demokracie, když více než polovina obyvatelstva nemá elementární občanská práva? Byla to jakási Saudská Arábie v srdci Evropy. Když jsem se proti tomu ohradila, byla jsem diskriminovaná dvojnásob – jako žena a jako cizinka. Mnozí lidé měli dojem, že já jsem k nim přišla z jakési politováníhodné divočiny a mám být u nich šťastná.

A nebyla jste? Prchala jste přeci ze socialistické nesvobody…
Narodila jsem se v Bratislavě, kde měl můj otec advokátní kancelář. Několik měsíců po mém narození ho ale komunisti poslali jako pomocného dělníka do kamenolomu, později na stavbu na východní Slovensko a naše rodina odešla žít do Trenčína k babičce. Otec, jakožto třídní nepřítel, neměl právo s námi bydlet, vracel se z práce domů v sobotu večer a v neděli zase odjížděl. Matka toužila emigrovat, domlouvala se se švédským velvyslancem v Polsku, který měl náš útěk připravit. Slíbila, že za to zaplatí. Odjela do Polska s brilianty, které chtěla prodat, a měla s sebou i otcův zápisník s adresami jeho známých, se kterými se seznámil během studií v zahraničí. Na hranicích ji ale chytili, podezřívali ji ze špionáže kvůli adresám na Západě a pak ji soudili za pašování. Seděla naštěstí jen jeden rok – kdyby ji soudili jako špiónku nebo za plánování útěku, dostala by nejmíň patnáct let. V roce 1968 nám už nic nehrozilo, ale rodiče se obávali, že se represe vrátí. Já jsem neměla důvod se z emigrace radovat, právě jsem odmaturovala, v Bratislavě jsem už měla zázemí, kamarádky, bylo mi tam dobře.

Své pocity z pokusů vtěsnat se do nové kultury popisujete v knize Nevděčná cizinka, za kterou jste obdržela Švýcarskou cenu za literaturu a také slovenskou Cenu Dominika Tatarku. Váš imaginativní jazyk dává textu lehkost i vtip, zároveň je zřejmé, že lehké to pro vás nebylo.
Když se člověk dostane do cizí kultury, nemá nejprve vůbec nic. Musí se prosadit sám, sotva mu někdo dlouhodobě pomůže. Naučila jsem se nespoléhat, že mi někdo něco daruje, raději já daruji a nemyslím na to, zda si to mohu dovolit. Zkušenost, že jsem neměla nic, mě osvobodila od strachu před ztrátou. Můj největší smutek neplynul jenom z toho, že jsem ztratila rodnou zem, sounáležitost s vlastní kulturou, že jsem se ocitla ve vakuu, ale že jsem si nedokázala představit budoucnost – nevěděla jsem kde a jak bych se měla společensky angažovat. Nechtěla jsem žít jenom banálním soukromým životem. Toužila jsem být součástí většího celku. Musela jsem se tedy naučit perfektně jazyk. Pro mě Švýcarsko znamenalo okno do světa. Neměla jsem chuť přizpůsobovat se na úkor vlastní důstojnosti, to bych mohla zůstat v komunistickém Československu. Proti tomu jsem se vzbouřila. Určitě to bylo i tím, že Švýcarsko bylo v šedesátých a sedmdesátých letech do sebe uzavřená země. Různé způsoby omezování, které jsem pociťovala jako osobní hrozbu, předpisy, nepochopitelná pravidla, sklon k plánování, struktuře, to všechno ve mně probudilo touhu po vlastním hlase. Našla jsem si ho v psaní. Kdybych zůstala v Československu, v důvěrně známé kultuře, možná bych neměla tak silnou potřebu se bouřit.

„Žádná pračka nedokázala vyprat moje staré já tak dočista, abych mohla začít neposkvrněný život. Měla jsem být vděčná, že tu smím žít. A dochvilná. Komu a za co jsem měla být přesně vděčná, že mi v tom lepším světě bylo tak těžko?“

Nevděčná cizinka

Jazyk je vaším pracovním nástrojem. Bylo těžké se naučit německy tak, abyste v ní mohla psát knihy?
Vždy jsem toužila studovat jazyky. Jediné, co mě v prvních letech emigrace v Basileji těšilo, bylo, že jsem na univerzitě nemusela studovat ekonomii, na kterou mě tlačila máma. Ona dokonce v Bratislavě zaplatila za to, aby mě přijali na ekonomickou fakultu. V Basileji nebyla korupce a tam jsem vystudovala filozofii, psychologii a slavistiku. Věděla jsem, že ve Švýcarsku nechci pouze přežít, ale důstojně žít, to znamená umět zacházet s jazykem. Zmobilizovala jsem všechny svoje síly, abych se v němčině zdokonalila. Ještě v Trenčíně jsem chodila asi rok na kurz němčiny, ale moc jsem se nenaučila. Moje babička, se kterou jsem vyrostla, byla slezská Němka. Neopovažovala se však mluvit německy, pouze mi vštěpovala, že němčina je světový jazyk. Jako by mě připravovala na to, že se jednou němčině otevřu, že němčina je pro mě přirozená. A jelikož zatajovala svůj původ, aby nevyvolala v poválečném prostředí nevraživost, mám někdy pocit, že jsem jí vrátila umlčený hlas. Po ukončení studia jsem psala také do československé redakce Svobodné Evropy, BBC a Deutsche Welle a k tomu německy reportáže, komentáře, portréty do různých švýcarských a německých médií. Zároveň jsem psala vlastní literaturu.

V knize Nevděčná cizinka nastavujete zrcadlo zemi, která vám poskytla druhý domov. Neuškodila vám upřímnost?
Umění musí být svobodné, jinak nemá smysl. Román Nevděčná cizinka byl určitě odvaha, ale potřebovala jsem dát vše na papír. Švýcarsko má dnes kolem pětadvaceti procent přistěhovalců. Já k nim už nepatřím, ani moji dva synové, máme švýcarské a zároveň i slovenské občanství. Švýcarsko se muselo začít vyrovnávat s požadavkem, že by přistěhovalci měli mít stejná práva jako původní obyvatelé. Když si švýcarský spisovatel může dovolit kritizovat svoji zem, já si to dovolit nemůžu? Jak dlouho budu jenom host, jak dlouho budu vázaná vděčností? Kdy se stává přistěhovalec rovnoprávným občanem s kritickým myšlením? Proč jsme tedy emigrovali do demokracie?

Jak na vaši kritickou reflexi reagují švýcarští čtenáři?
Čtenáři často přiznávají, že se dozvěděli něco nového – do té doby si mysleli, že dodržovat jejich pravidla, přizpůsobit se a naučit se jejich dialekt přeci nemůže být problém. Netušili, že příliš silné přizpůsobení může způsobit i ztrátu důstojnosti a psychickou labilitu. Zažila jsem, že mi čtenáři v německy mluvících zemích, ale i ve Francii nebo Itálii, děkovali, že jsem tu vnitřní vzpouru popsala. Společnost „domorodců“ by měla být připravená přijmout kritiku ze strany přistěhovalců a neměla by očekávat pouze chválu a formální projevy vděčnosti. Proto se moje kniha jmenuje Nevděčná cizinka, Die undankbare Fremde německy totiž slovo „Fremde“ znamená také „cizina“. Samozřejmě, že se na literárních vystoupeních někdy setkávám s názorem ve smyslu: „Vy jste se nepřizpůsobila, nejste vděčná, že jsme vás přijali.“ Naštěstí většina lidí reaguje pozitivně, zajímá je pohled zvenčí, diskutují. Mnoho Švýcarů, hlavně žen, touží právě po tom, aby cizinky a cizinci společnost obohatili svojí dynamikou a kritickým myšlením. Lichotky je už otravují. Mně samotné trvalo dlouho, než jsem Švýcarsko dokázala vnitřně přijmout. Možná to trvalo až do momentu, kdy jsem za svůj poslední román získala Švýcarskou literární cenu, udělenou ministerstvem kultury. Když bylo oficiálně Švýcarsko schopné přijmout moje kritické myšlenky, které jsem napsala v jejich jazyce, a ocenit je, měla jsem pocit hluboké vděčnosti. Ale ne tehdy, když nás roku 1968 přijali. Vděčnost je něco osobního a já se pro ni chci rozhodnout sama.

Vaše knihy mají hodně autobiografických rysů, které vám slouží jako odrazový můstek k tematizování života přistěhovalců obecně
Mladá hrdinka z románu Nevděčná cizinka prožívá trauma – srovnává emigraci s vynuceným manželstvím. Román je feministický, nebudu přeci psát o dívce, která se touží jen zamilovat a splynout s úspěšným mužem. Existuje dost knih, které píší muži o ženských postavách závislých na mužích. Protože vím, jaké je to být ženou v patriarchální společnosti, vždycky budu usilovat o to, abych svým ženským postavám dala sílu a perspektivu. Monolog hlavní hrdinky Nevděčné cizinky se v knize prolíná s více než dvaceti autentickými příběhy lidí z mé tlumočnické praxe. Ve Švýcarsku tlumočím pracovním migrantům z České republiky a ze Slovenska, ale i z ruštiny běžencům z Kavkazu. V románě paralelně běží nejenom vývoj mladé hrdinky, ale i vývoj tlumočnice, která se snaží nad rámec své profese přistěhovalcům pomáhat. Sama jsem prožívala emočně vypjaté případy z věznic, nemocnic, psychiatrických zařízení. Musela jsem se naučit s emocemi zacházet profesionálně, mít odstup, ale přitom nezůstat jenom tlumočnickým automatem, neztratit lidskost. V těchto příbězích je mnoho nemocí, protože emigrace se často projevuje jako trauma a lidé stresovou situaci somatizují. Tento román je můj nejúspěšnější, byl přeložený do osmi jazyků a brzy vyjde i v českém překladu Zuzany Henešové v nakladatelství G plus G.

Jednou z vašich nejsyrovějších a nejsilnějších knih je sbírka literárních reportáží z válečného Čečenska, která v češtině vyšla pod názvem Vlčice ze Sernovodsku v nakladatelství Paseka.
Když jsem roku 1994 viděla v televizi ženy v šátcích, které se v Grozném postavily proti ruským tankům, aby je svými těly zastavily, rozhodla jsem se, že za těmito hrdinkami musím odjet, poznat je a napsat o nich. V té době jsem pracovala pro curyšský časopis Tages-Anzeiger-Magazin a nabídla jsem šéfredaktorovi reportáž o čečenských ženách. Hned se nadchl, válka právě začala, považoval to za dobrou story. Převlečená za Čečenku jsem s dalšími ženami ze Sernovodsku v březnu 1996 šla pěšky do jejich bombardované vesnice. Když jim vyrabovali domy a některým pozabíjeli muže, pustili ženy do vsi, aby si vzaly nějaké věci a postaraly se o domácí zvířata. Šla jsem s nimi jako „ruská učitelka Irina“ a při kontrole jsem plakala, aby vojáci neslyšeli můj přízvuk, a tvrdila jsem, že mi všecky dokumenty shořely. Potom jsem do Čečenska přijela ještě třikrát, nejen na reportáže, ale i pomáhat s projekty, na které jsem ve Švýcarsku sháněla peníze. Jednalo se o ženské projekty jako založení domu pro znásilněné ženy, farmu pro vdovy s mnoha dětmi, sirotčinec, šicí dílnu, včelín a další. Mezi Čečenkami jsem našla i několik mediálně schopných žen, které se nebály a tři čtyři z nich jsem pak opakovaně pozvala do Švýcarska, do Německa, do Itálie, aby na veřejných vystoupeních vyprávěly o utrpení jejich národa. Uváděla jsem je a tlumočila jsem jim. Samozřejmě zadarmo.

„… to, že z vyhořelých kulis vycházejí ráno půvabné upravené ženské postavy, krásně načesané, místo šátku tenká čelenka, v přiléhavých dlouhých šatech a lakovaných botách na vysokém podpatku, jakoby se chystaly do pařížské opery, dovádí všechny naše představy o válce ad absurdum. „

Vlčice ze Svernovodska

V knize jsou pasáže popisující genocidu v přímočarém detailu: sugestivně líčíte brutální znásilnění a další zločiny proti lidskosti, většinou z ženské perspektivy. Co vás setkání s ženami, které těmito hrůzami prošly, naučilo?
Nemít strach konfrontovat se s hrůzami, veřejně je odsoudit, jít dopředu, vytrvale poukazovat na bezpráví, informovat se, kdo je za to zodpovědný, a vytvářet skupiny, nezůstat ve svém žalu o samotě. Když se člověk zasazuje za to, co považuje za správné, dostane na to sílu. Tyto ženy byly velmi silné, a vážily si toho, že jsem k nim přijela, abych vyprávěla světu, co jsem viděla. Pochopily, že moje přítomnost nebyla samozřejmá, že jsem doma nechala dva syny, abych s nimi sdílela jejich osudy. Dodnes jsem s některými z nich v kontaktu, mám je moc ráda, i když už vidím i jejich nedostatky. Ale ty máme ostatně všichni.

Má válka ženskou tvář?
Typický obraz ženy ve válce je matka oplakávající mrtvého syna. Ale já jsem viděla rozezlené, rozhodné matky, které organizovaly pochody míru, přestože předtím nevěděly nic o lidskoprávní činnosti. Válka z nich udělala aktivistky, které nemyslely pouze na svoje vlastní děti, vykročily z rodinného kruhu, vysvětlovaly ruským vojákům, že páchají bezpráví, byly i ochotné tyto hladové vojáky nakrmit. Viděla jsem dobro a zlo ve válce v extrémních podobách.

Stále trvale žijete ve Švýcarsku, přestože domů na Slovensko se poslední dobou často vracíte. Jak se změnilo postavení švýcarské ženy za to půl století?
Švýcarsko je stále ještě do určité míry poznamenané svojí patriarchální minulostí, profesní spolupráce žen a mužů je sice běžná, ale není tak samozřejmá, jako to vidím na Slovensku, kde si muži zvykli na šéfky, i na premiérku a doufám, že si lehko zvyknou i na prezidentku. V sedmdesátých letech se konaly ve Švýcarsku velké ženské demonstrace, zúčastňovali se jich i muži, solidární s ženskými požadavky. Mladé ženy si dnes ani neuvědomují, co všechno zdejší ženské hnutí dokázalo, že ženy si svoje práva musely vydobýt.

Za rozhovor děkuje Terezie Zemánková.

Materiál vznikal v rámci projektu Druhý život, který roku 2018 iniciovalo velvyslanectví Švýcarské konfederace v ČR.

cover photo: IREN STEHLI