EVA ERBENOVÁ
"Vzpomínky je potřeba vytřídit. Zapomeň na to, co nejde změnit."

Eva Erbenová – převyprávěla trauma holocaustu očima dítěte

Eva Erbenová – převyprávěla trauma holocaustu očima dítěte 1024 683 100 let volebního práva žen

Evu Erbenovou jsem poprvé potkala před dvaceti lety na hřbitově ve Volarech, u náhrobku, kde byla, jedno vedle druhého, jen ženská jména. „Mezi nimi mělo být i to moje,“ prohlásila Eva. Právě ve Volarech jsou pochovány ženy z pochodu smrti z Osvětimi, ve kterém i ona v roce 1945 šla vstříc jisté smrti. Přežila náhodou nebo řízením osudu, záleží na úhlu pohledu. Nádherná židovská dívka, s rodným příjmením Löwidtová, o svých zážitcích z koncentračního tábora o půl století později napsala knihu pro děti Vyprávěj, mámo, jak to bylo. Dodnes s ní objíždí školy po celém světě a beseduje se studenty o tématech, o kterých se s dětmi většinou nemluví.

Znám dva druhy lidí, kteří prošli holocaustem. Jedni v něm uvízli, nejsou schopni a ochotni z té tragédie vybřednout. A pak jsou tu druzí, kterým to, co zažili, slouží jako odrazový můstek ode dna…
Není nic snazšího než se litovat. Člověk může zůstat zahořklý, mrzutý, anebo si může říct OK, tak to je, ale musím udělat něco, aby to stálo za to, protože život je jenom jeden. Možná právě díky tomu, co jsem prožila, si umím vážit věcí, které ostatní lidé berou jako samozřejmost. Život je dar, když ho promrháme, je to nenahraditelné. Ve svých knihách jsem chtěla ukázat, že navzdory tomu všemu, co se mi přihodilo, byl můj život šťastný.

Ve vyjadřování jste však velmi úsporná. Tak úsporná, že nejtragičtější etapu svého života počínající Terezínem přes Osvětim až po skon maminky na pochodu smrti jste ve svých pamětech dokázala zkondenzovat do pouhých patnácti stran formátu A5. Píšete tak koncentrovaně sama, nebo je to výsledek redakčních škrtů?
Já nenávidím roztahané věty. Naučila jsem se škrtat spojky, nejsou za potřebí, jsou rušivé. Mám krátký jazyk. Stejně tak funguji, i když vařím nebo řídím. Když blikne zelená, vyrazím jako první, zatímco auta okolo mě ještě stojí. Možná je to tím, že jsem taková netrpělivá.

V líčení holocaustu se vyhýbáte popisným detailům. O strašlivých věcech dokážete vyprávět s noblesou, jak o vás kdysi řekla výtvarnice Adriena Šimotová…
O holocaustu bylo už řečeno dost. Každý ví, jak to bylo hrozné. Popsat, jaké to bylo potom, jak se vyprostit z té úzkosti a těch vzpomínek, je podle mě mnohem užitečnější nežli věčné líčení těch hrůz. OK, přežili jsme to, hrozně moc to stálo, ale nezabilo nás to, vyšli jsme posíleni. Když se něco tak strašného stane, je to náraz. Ale ve vzpomínkách všechno vybledne a až pak se o tom dá psát. Když se to napíše hned, v plném náporu emocí, není to dobře. Vzpomínky je potřeba vytřídit. Moje motto je: „Zapomeň to, co nejde změnit.“ Já to sice nezapomínám, ale nehloubám nad tím, odmítám se tím dál trápit. Nechci ztratit radost ze života.

Multimediální český umělec Daniel Pešta často tematizuje bezmoc jedince vzepřít se svému osudu či destruktivní moc anonymní společnosti. Cyklus Pekla (2007 – 2012)

Holocaust jste zažila jako dítě a ve své prvotině „Vyprávěj mámo, jak to bylo“ jste se svůj prožitek pokusila dětskému čtenáři přiblížit. Může dítě pochopit válku?
Kniha byla mezitím přeložena do šesti jazyků. Já sama už přes dvacet let objíždím školy v různých zemích a mluvím s dětmi o válce. Vždy začínám tím, že popisuju idylický život, který jsme do té doby žili. Měla jsem velmi moderní rodiče. Žádné náboženství se u nás nepěstovalo. Rodiče akorát chodili jednou ročně na Jom Kipur do synagogy. Když mi bylo deset, najednou se na zmrzlinárně v naší ulici objevil nápis: Židům a psům vstup zakázán. Pak mě vyloučili ze školy a já jsem se dívala z okna, jak tam spolužačky dál chodí – a já nesmím! Ptala jsem se: Co je na mně špatného? Smrdím, jsem prašivá?
Nejhorší byla ta bezmoc. Moje přítelkyně se bály si se mnou hrát a já s tím nemohla nic dělat. S dětmi pak hodně mluvím o tom, jak brát osud, na který nemáme vliv. Protože na vlastní přístup k životu vliv máme vždy. Člověk nemusí být zrovna v Osvětimi, aby měl těžký život. Děti mi pak píšou dopisy, jak se jim změnil náhled na život a jak najednou věci, které jim připadaly strašně těžké, vidí jinak.

Zažila jste okamžiky, kdy váš optimismus selhal?
Když nás v prosinci 1941 poslali transportem do ghetta Terezín, strach jsem vlastně necítila. Zvykla jsem si tam na podivný život-neživot. Později v Osvětimi, kde jsem pochopila krutou lež o „novém táboře“, už ano. Zažila jsem selekce doktora Mengeleho, tvrdou práci a nakonec pochod smrti. Každý den jsme ušli i v mrazu čtyřicet kilometrů, živili se plevelem a kůrou z větví, trpěli žízní.
Při pochodu smrti jsem byla velmi vysílená a omdlívala jsem, což znamenalo ortel smrti. Maminka mě podpírala a při jedné zastávce se jí podařilo dostat mě k jakési lékařce, která mi dala infuzi. Už si to moc nepamatuju, najednou jsem seděla venku a bylo mi líp. Maminka mě zachránila. To se stalo v lednu – a sama mi zemřela v dubnu, měsíc před koncem války, v náručí. Tatínek umřel už v lednu.

„Evo, Evo, je po válce!“, slyšela jsem Vlastin rozčilený hlas. Vylezla jsem ze skrýše. Všichni se objímali a tančili na návsi. Nedokázala jsem se opravdu radovat a doma jsem se, poprvé za celou válku, rozplakala. Plakala jsem pro všechny, kteří se nedožili konce války, pro tátu a mámu, a proto, že jsem zůstala jen já. Neměla jsem pocit, že jsem zvítězila.

Vy jste pochod smrti přežila. Jak se vám z něj podařilo uniknout?
ho zaspala! Jedné noci jsem se zahrabala o něco důkladněji do sena ve stáji, kde jsme přespávali, a probudila jsem se až v momentě, kdy byli všichni ostatní pryč. Po pár dnech mě našli u potoka vesničané z nedalekého Postřekova. V noci mne schovali do sklepa mezi pytle brambor. Protože jsem byla moc slabá, zavolali na pomoc porodní bábu – tak dodnes říkám, že jsem se v Postřekově podruhé narodila. Nedovolila, aby mi dali normální jídlo, ale přinesla zbytek mléka od kojící matky… a pomalu mě vrátili mezi živé. Když za pár týdnů přijeli Američané, nedokázala jsem se doopravdy radovat. Poprvé za celou válku jsem se rozplakala. Plakala jsem pro všechny, kteří se nedožili, pro tátu a mámu a pro to, že jsem zůstala jen já.

Nakonec jste dospívala v pražském sirotčinci, až dokud nepřišla nabídka k adopci od australské rodiny. To vám bylo sedmnáct. Už jste měla sbaleno, když jste potkala svého budoucího manžela Petra…
Petra jsem poznala už v Terezíně, je o deset let starší, byl hezký kluk, já ještě holka. Pak v Praze kamarádka Marta vzala tancovat do Mánesu. Petr přišel s přítelkyní – a odešel se mnou! Pozval mě do biografu…, a asi za týden, když jsem se vrátila z práce, měla jsem prázdnou skříň a na posteli ležel vzkaz, že klíč od jeho bytu je pod rohožkou. Situace se začala přiostřovat. Říkalo se, že zavřou hranice. Najednou bylo nemyslitelné, abych odjela do Austrálie sama. Bylo třeba sehnat výjezdní povolení i pro Petra. V srpnu 1948 jsme odjeli z Prahy do Paříže, kde jsme chtěli čekat na australská víza.

Z čeho jste v Paříži žili?
Legálně pracovat se ve Francii tenkrát nedalo, ale kdosi nám poradil, že v Paříži existuje muzeum entomologie, které shání jehly na preparování hmyzu. A ty se v poválečné Evropě vyráběly pouze v Československu. Balíček jak od sirek stál pět dolarů a tak jsme si vypůjčili peníze, přihodili válečné reparace a nakoupili jich plný kufr.
Hned po příjezdu jsme se vypravili za ředitelem Musée entomologique baronem von Breuning. Byl potomkem Habsburků, ale protože se oženil s ženou z lidu, ztratil šlechtická práva. Téměř okamžitě jsme se spřátelili. Ubytoval nás v hotelu na Boulevard de Strasbourg, kde s paní Martou žili. Skvěle se o nás starali, byli to úžasný lidi. Když jsme se potom rozhodli, že odjedeme, vzali nás na výlet na okraj Paříže. Chtěli nám ukázat domek, který si koupili a ještě jeden hned v sousedství, který byli odhodláni pořídit pro nás. Petr ale odmítl. Nechtěl být na někom závislý a já jsem chtěla to, co chtěl Petr.

Nakonec jste však do Austrálie neodjeli…
Strávit sama šest týdnů na lodi jsem se bála… Řešením by bývalo rodinné vízum. Pařížská organizace židovských sirotků měla pochopení a tak nám vystrojili svatbu na radnici v desátém obvodu. Bylo to 31. října 1948, den po mých osmnáctých narozeninách. Přijeli pro nás autem vyzdobeným karafiáty a jako svatební dar jsme dostali dvě štípavé vojenské deky. Věděli jsme, že v Austrálii hledají zámečníky. Petr byl ochotný dělat cokoli a tak se šel přihlásit na úřad. Nadšeně ho přijali, tvrdili, že to bude otázka dní. Když ale vyplnil ve formuláři do kolonky náboženství „židovské“, změnili tón a zahráli celou situaci do autu. Tenkrát jsem prohlásila, že tím to končí a že už tohle nechci nikdy zažít. Byli jsme krásný, zdatný, pracovitý, mladý lidi a tak proč tohle?


V cyklu asambláží „Záznamy noční hlavy“ (2012 – 2015) přetavuje Daniel Pešta staré příběhy z dobových momentek do nových forem. Nahodilé tváře se přitom pokouší emancipovat a osvobodit. 

Jak si vysvětlujete dnešní antisemitismus?
Je to jako chronická nemoc. Lidé vždycky musejí mít někoho, na koho svedou svoji vlastní malost a bezmocnost. Mezi každým národem jsou lidé, kteří vynikají více, a jiní, kteří vynikají méně. Ti, kteří se nějak nemohou prosadit, mají tendenci to svádět na ty, kteří se prosadit dovedou. Když byl v 17. století mor, židé jím byli postiženi minimálně. Tím pádem byli obviňováni, že otrávili studně, že za to mohou. Jim se ale nákaza vyhýbala, protože dodržovali určité zásady. Nejedli krysy jako ostatní, nepili vodu ze studní, myli si ruce… Kašrut má docela rozumné základy. Já nejsem nijak nábožensky založená, ale přesto nemám chuť vařit kůzle v mléce jeho matky“. Mně to prostě nejde. Je to jiný způsob života, který židy chrání. Třeba v Osvěnčíně (Osvětim, pozn. red.), kde byly poměry nelidské, tak i tam mi maminka drbala ruce sněhem. Byl to pud sebezáchovy.

Příčiny antisemitismu se snaží rozklíčovat Benjamin Kuras v knize Nebýt Golema. Mluví také o tom, že židé jsou, na rozdíl od přívrženců ostatních náboženství, kteří šířili svoji víru mnohdy i násilím, svého druhu elitním klubem, do kterého bylo vždycky těžké proniknout. Není jednou z příčin nenávisti vůči židům i jejich výlučnost? Nemožnost být jedním z nich?
Na to vám řeknu, že ten, kdo chce být židem, je blázen. Člověk je vždycky tak trochu odstrčený, tak trochu jiný. I když se tak sám necítí. Jedna holčička na besedě v Německu se mě ptala: Musíte být židovka? Vždyť je to tak komplikované… Já své židovství nijak nepopírám, ani se jím nechlubím. A hlavně ho už dávno neřeším. A moje děti už vůbec ne. Narodily se v Izraeli, kde antisemitismus neexistuje. Je to naše země a nikdo nás odtamtud nevyžene. Alespoň doufám. Tím pádem mě nějaké antisemitské výlevy nezajímají. Navíc přicházejí vždycky od lidí na té nejnižší intelektuální úrovni. Nedávno jsem měla v Židovském muzeu v Berlíně besedu s mladými neonacisty, hezkými, zdravými dětmi, těsně před maturitou, které tam nahnala jejich škola. Byla jsem na ně hrozně zvědavá. Ptala jsem se jich, co to je ta jejich ideologie, v co věří? Co se jim na ní líbí, když vědí, jakou zkázu přinesla? Ale nedostala jsem žádnou odpověď. Seděli tam jako zařezaní, šťouchali do sebe a pochichtávali se.

S určitou hořkostí zmiňujete ve svých knihách i otázku, která, i když musí být pro ty, kteří zažili šoa, bolestná, se stejně pořád vtírá: Jak se mohlo stát, že se šest miliónů židů, kteří byli za války zavražděni, nebránilo?
Na totéž se nás ptali starousedlíci, když jsme přišli po válce do Izraele: Jak jste mohli jít jako ovce na jatka? Mě to vždycky uráželo a zaráželo. Nikoho nemohlo napadnou, že ztroskotá veškerá humanita, že by se mohlo něco takového přihodit. My jsme byli přeci Češi, nám se nemohlo nic stát. Dobře, bude válka, přijdeme o majetky, nevadí, po válce budeme pracovat a nějak přežijeme. A když to pak dostalo ty strašlivé dimenze, už nebyl čas. Dodnes to vidím jako obrovskou zradu všech ostatních mocností na samotné humanitě, že nechali Hitlera takhle vyrůst.
Když si vezmu vzpouru ve varšavském ghettu, bylo to sice úžasné hrdinství, ale ti lidé neměli šanci. Arnošt Lustig psal v Kateřině Horovitzové, že když šla do plynu, vytáhla nějakému esesákovi revolver a zastřelila jeho a pak sebe. Už to bylo jedno. Ale to nemohl udělat každý, lidé měli v koncentrácích děti, celé rodinyČasto myslím na ženy, kterým vzali miminka. Řekli jim, že jdou do nějakého domova, protože jejich matky potřebovali na práci. A ty děti byly rovnou zaživa spáleny. To jsem viděla, je to šílená vzpomínka. Denně se mi o tom zdálo, když se mi narodila Dany. Když se ty ženy dozvěděly, co se stalo s jejich dětmi, vrhaly se na ostnaté dráty nabité elektřinou. Ráno tam často viselo několik spálených těl. O tom ale nechci mluvit. Pro třináctileté dítě je těžké tyhle věci vidět a pak s nimi žít.  Co ale bylo větší hrdinství? t na jistou smrt, nebo všechno překousnout a věřit, že to jednou skončí a začneme nový život?

Holocaust nebylo žádné abstraktní zlo, to páchali konkrétní lidé, kteří neměli vesměs žádnou sadistickou minulost. Byli to spořádaní taťkové od rodin. Jaké pro to máte vysvětlení?
Já pro to nemám vysvětlení žádné a nemají ho zjevně ani děti nacistických pohlavárů, které dnes cítí vinu za své rodiče a hledají příčiny jejich konání. Měli jsme přítele, vězně, který v Osvěnčíně pracoval jako instalatér. A chodil také k Mengelemu. Jednou u něj opravoval odtok pod vanou a pískal si u toho nějakou árii. Najednou slyšel druhý hlas. Mengele si s ním začal pohvizdovat. Nepoznal by v něm toho vraha, toho sadistu. Mám za to, že stačí strašně málo, aby se ze slušného člověka stala zrůda. Stačí mu dát moc. Židé, kteří byli v Osvěnčíně odpovědní za určitý blok, se chovali podobně jako nacisté. Měli moc a z jejich postavení jim plynuly výhody. Zajímavé je, že Češi na sebe tuhle funkci nikdy nevzali.
Židé jsou takoví, jaký je národ, ve kterém žijí. V Izraeli je být Čechem docela dobrá vizitka. Když přijel do Izraele prezident Havel, říkal nám: Tak jsem slyšel, že jste tady ostudu nedělali.

Tím jsme se skokem dostaly do vaší druhé vlasti. V Izraeli vás taky nečekalo zrovna vřelé přijetí.
Izrael byl založen jako země pro věřící židy a najednou se do něj hrnuly stovky a tisíce těch, kteří náboženství brali s odstupem. Ostatně, po těch zkušenostech… Jídlo bylo na příděl, těhotné a kojící matky měly výhodu. S Petrem jsme začínali v dřevěném kontejneru na přepravu nábytku, který už obýval Petrův bratr Pavel. Kufr podložený cihlami namísto stolu, železná postel od židovské organizace, šaty spíchnuté ze závěsů. Tam se měsíc po příjezdu narodila dcera Daniela. Ačkoliv jsem usínala šťastná v Petrově náručí, trápil mě často hrozný sen: Byla jsem v Osvětimi a nějaký esesák mi vzal mé dítě a házel s ním jako s míčem proti stěně, kde se rozbilo. Takové události jsem byla skutečně svědkem, jenže ji má paměť milosrdně vymazala. Ale teď se do ní zase vkradla. Navštívit psychologa bylo nemyslitelné, člověk se nakonec musel sám vypořádat se svými duševními válečnými zraněními.

V Izraeli žijete de facto nadále v permanentní válce, mnohokrát jste se musela bát o vaše tři děti. Nikdy vás nenapadlo vrátit se zpět do Evropy?
To by byla hrozná zbabělost! Nám se stane, co se stane ostatním. Je to země, která mě přijala a já odtud neodejdu. Nám už ty války ani nepřijdou, je to součást každodennosti. Pro  Petrovu stavební firmu pracoval dvacet let palestinský šofér. Všichni jsme s ním dobře vycházeli, až jednou jsme slyšeli ve zprávách, že nějaký řidič najel do skupiny židovských vojáků a zabil je. Byl to právě on. Nemohla jsem tomu uvěřit, myslela jsem, že se mu něco stalo s autem. Pak se ukázalo, že za ním přišli z Fatahu a vyzvali ho, aby udělal nějaký vlastenecký skutek, aby dokázal, že je skutečný Palestinec. Kdyby to neudělal, unesli by mu dítě, vypálili dům… Před nedávnem se stal jiný příběh. Jedna Palestinka byla nevěrná svému muži s vysokým potentátem Fatahu. Nevěra se provalila, a to se v arabské společnosti neodpouští. Její rodina prohlásila, že musí zachránit rodinnou čest a stát se mučednicí. Její milenec jí přinesl opasek s výbušninou, ona sama si vycpala břicho, aby vypadala jako v jiném stavu, a manžel ji odvezl na hranice mezi Gazou a Aškelonem. Ale vojákům na hranicích to nějak nesedělo, tak ji začali prohlížet a ona se vyhodila do povětří tam. Zabila jednoho izraelského vojáka a čtyři Palestince. Hned nastoupila CNN, že izraelští vojáci zastřelili těhotnou ženu. Média mají strašlivou moc zkreslovat skutečnost.

Jste tedy v Izraeli doma?
Izraeli jsem nesmírně vděčná, že jsem tam mohla v klidu porodit děti… že mě přijal.
Teď jsem ale tak šťastná, že se můžu vracet do Čech a najít tu znovu takovou spoustu přátel a známých a tolik milosti a něhy… Rány jsou už po tak dlouhé době zahlazené. Je to jako smetana na černý kafe, že zase smím mít a MÁM své češství. Ať je Izrael jakýkoliv, já jsem v první řadě Češka.

Za rozhovor děkuje Terezie Zemánková.

cover photo: KAREL CUDLÍN