ANNA ZEMÁNKOVÁ
„Když se podívám, co jsem stvořila, je mi dobře. Je mi strašně dobře.“

Anna Zemánková – květinami prorazila klec těla

Anna Zemánková – květinami prorazila klec těla 900 600 100 let volebního práva žen

Píše se rok 2013. Stojím v kurátorské expozici Bienále současného umění v Benátkách. Ve výtvarném světě má benátská přehlídka váhu filmových Oscarů nebo hudebních Grammy. Tady vystavují ti, kteří v globálním uměleckém mainstreamu něco znamenají. Přede mnou visí důvěrně známé kresby přeludně krásných květin. To by babička koukala takový úspěch určitě nečekala

Hlavně si pamatuji na všudypřítomnou záplavu květin… Kromě těch živých na okenních parapetech a na skříňkách pod nimi, i těch zavěšených v prostoru v plastových květináčích stály ve vázách bez vody také zaprášené látkové kytky s kapkami rosy z umělé pryskyřice na okvětních lístcích. Babička Anna je měla ráda, protože na rozdíl od živých nikdy nezvadly. Květiny byly i na vzorech záclon, koberců, přehozů, deček i babiččiných šatů, ale především na jejích obrázcích rozvěšených po zdech bytu. Obměňovala je ráda a často – v podstatě pořádala sama pro sebe, pro kanárka Mancínka a pro svoji rodinu pravidelně výstavu svých čerstvých děl.

A také si pamatuji na keramickou perníkovou chaloupku, ze které po zmáčknutí knoflíku na šňůře vedoucí z okénka zazněl projev prezidenta Gustáva Husáka k prvnímu máji. Táta mi vyprávěl, že dříve mívali doma také polštáře, které, když jste se opřeli, začaly znenadání vyhrávat dechovku. Dokonce prý existoval vycpaný čáp, který uměl mluvit. Babička milovala podobná překvapení – sama zašívala malé tranzistoráky do útrob různých předmětů a co hůř, také do nich občas vlastnoručně zapojovala elektřinu. Několik kutilsky vyrobených lamp s nádhernými perforovanými stínítky tak pochopitelně ohořelo.
Vzpomínám si také na ubrusy, závěsy a stínidla lamp, které babička háčkovala z barevného viskocelu. Těžko říct, čím ji ten materiál fascinoval. Snad rychlostí zpracování, protože tuhá vlákna umělého lýka vytvářela příliš velká, nepravidelná oka a příšerně škrábala.
I když své robustní tělo v květované šatové zástěře kolébala po bytě na oteklých nohou v rozepnutých kostkovaných papučích už jen obtížně, za pomoci hůlky, vítala nás vždy vášnivým přivinutím na mohutná ňadra, na kterých ulpěly drobky ze svačiny, a drtivými polibky vždycky trošku mastnými rty na ústa. Dodnes se mi vybavuje škrábavé pohlazení po tváři jejími prsty ztvrdlými od kanagomu, kterým den co den lepila své saténové koláže.

Vzdorovitá dívka

Anna se narodila roku 1908 na Hané, v rodině holiče a muzikanta Antonína Veselého a jeho ženy Adolfiny. I když přímá rodová linie zahrnovala převážně obchodníky, soukeníky, zedníky a zámečníky, z příbuzenstva Anina otce se v Rakousku údajně proslavila herečka a v matčině přízni prý figurovala operní pěvkyně, po kterých Anna pravděpodobně podědila dramatické nadání a vypravěčský talent. Od mládí ale především ráda malovala – ponejvíce krajiny podle pohlednic. Samozřejmě, že výtvarné umění chtěla jít také studovat – bylo v tom cosi vzrušujícího, romantického a jistě i revolučního. Toto přání se nicméně rodičům jevilo jako příliš extravagantní, a tak se vyučila zubní techničkou.

S čerstvým diplomem nastoupila roku 1928 do ordinace MUDr. Přemysla Dubového, který ji o tři roky později propouštěl s doporučením: „…pracovala úplně samostatně jak v operativě, tak i v zubní technice. V práci je v každém směru precizní, v jednání s pacienty korektní…pro svoji konciliantnost velice oblíbená… a v ordinaci vážená.“ Anna si v Olomouci otevřela vlastní dentistickou praxi, z jejíchž výdělků dokázala financovat stavbu rodinného domku v blízké vsi. Na zubařském křesle také poznala šarmantního profesionálního vojáka Bohumíra Zemánka, za kterého se později provdala.

Na svatební fotografii z roku 1933 stojí vedle ženicha v armádní uniformě se šavlí u pasu nevěsta ve sněhobílých saténových šatech s dlouhatánskou vlečkou, v přiléhavém kloboučku bez krempy na tmavých, těsně pod ušima zastřižených vlasech. V náručí chová těžkou kytici bílých růží. Mezi jejich květy ze zažloutlého snímku vykukuje hlava skřítka. Je to jen hra stínů, listů a poupat, Anna však v té smyšlené postavičce spatřovala talisman, který měl její manželství ochránit. Neochránil. Vzájemné neporozumění, které vyvěralo z odlišných povah manželů, se s léty jen prohlubovalo. Zatímco romantická a dychtivá Anna se houževnatě snažila naplnit svůj sen o veliké šťastné rodině, Bohumír raději než se ženou a dětmi trávil čas ve společnosti svých přátel a jiných žen. Z titulu svého povolání byl navíc čas od času převelen, a rodina se musela často stěhovat – až se nakonec usadila v Praze.

Po narození dětí se Anna definitivně vzdala zaměstnání i malování, které si do té doby hýčkala jako koníčka, a plně se oddala své mateřské roli. Pokojíčky svých dětí vybavila vlastnoručně vyráběnými hračkami, vycpanými mluvícími čápy, hrajícími polštářky, postýlky nazdobila řasenými závěsy, do jejichž záhybů jí později nevděční pubertální synkové klepali popel z prvních cigaret. Se stejnou okázalostí, s jakou zařizovala jejich komnaty, Anna své ratolesti také strojila: s obzvláštním odporem museli chlapci nosit řasené suknice bohatě vyšívaných hanáckých krojů, romantické sametové barety i úhledné námořnické oblečky.

Pro své děti, ale především sama pro sebe budovala pohádkové panství, kde dobro vítězilo nad zlem, kde existovala věčná, věrná láska a kde vládla spravedlnost, ale i pevná hierarchie a přísná pravidla. Ona sama se stala jeho majestátní císařovnou, milující, ochraňující, ale i přísnou a trestající.

Hodina mezi psem a vlkem

V polovině padesátých let však nastaly pro Annu těžké časy. Její muž byl propuštěn z armády a manželství, které nikdy nebylo harmonické, se ještě více rozklížilo. Děti, které dříve vyplňovaly celý její obzor, pomalu odrůstaly a její nevybouřená energie nenacházela uplatnění. Dusila ji v sobě pod takovým tlakem, že často nekontrolovaně explodovala. Její stav ještě vyhrotilo dramaticky prožívané klimakterium. Snad aby trochu utišila vnitřní neklid, nastoupila jako dělnice do továrny Aritma v pražských Vokovicích, specializované na děrnoštítkové stroje. Ve výrobě ale dlouho nevydržela – údajně i proto, že kvůli své zručnosti a hyperaktivitě překračovala stanovené normy a vzbuzovala tím nevoli ostatních pracovnic.

Snad řízením osudu koncem padesátých let Annini synové objevili ve sklepě kufr s matčinými malbami z mládí a rozhodli se přimět ji, aby se ke svému koníčku vrátila. To se ukázalo jako spásná myšlenka. Anna se nejprve bránila, měla přeci své povinnosti… a copak se sluší, aby si vážená matka od rodiny jen tak kreslila? Synové se ale nevzdali, v arteterapii spatřovali naději na vyřešení rodinné krize. Nakoupili tedy papíry a barvy a Anna neodolala – rozkoš, kterou zažívala při malování před třiceti lety, se znovu probudila, a ona se nejprve nesměle jako při pozdních námluvách, ale záhy o to vehementněji chápala barev, štětců, pastelek, pastelů a tuší a nad neposkvrněnými čtvrtkami zažívala nová „milostná“ vzplanutí.

Malovala to, co milovala a čím se obklopovala: květy. Nesnažila se však opisovat realitu, její mocná imaginace záhy strhla všechny zábrany a svedla Annu do ráje: odtud opět vyváděla na světlo boží nové bytosti zakleté do podoby nevídaných organických tvarů. Znovu se tak stala stvořitelkou, dárkyní života a jeho královnou.

Začínala kreslit s nutkavou netrpělivostí, pravidelně kolem čtvrté hodiny ranní, kdy její blízcí ještě spali. Když ji čekalo praní nebo žehlení, muselo jít kreslení stranou, ale každý jiný den ještě trochu omámená sny, ale zároveň plná sil a inspirace, usedala ke stolu v kuchyni. Jemně položila jehlu na gramofonovou desku, nechala zaznít první mocné tóny Bachovy, Beethovenovy či Janáčkovy ouvertury a čekala na impuls, který vedl její ruku a dal základní formu budoucímu obrazu. Velkorysými gesty vrhala na papír mohutné tvary, které se během dne štěpily do droboučkých detailů, tak miniaturních, až lze někdy jen těžko uvěřit, že je žena ovládaná tak nezkrotnou energií dokázala usměrnit.

Stále objevovala další „novoty“, dosud nevyzkoušené materiály a techniky. Od temper přecházela k pastelům a pastelkám, detaily dokreslovala nejprve tuší, později kuličkovým perem, obrysy tvarů obmalovávala prostým kuchyňským olejem. Papír stínovala, reliéfně protlačovala i perforovala, vystřihávala a znovu lepila a podobně později zpracovávala také satén. Do kreseb všívala háčkované prvky, kterými zdobila také ubrusy, dečky, tašky a kusy oblečení. Z překližkových, oboustranně pokreslených destiček vyrobila důmyslný paraván.

Překrásné stáří

Jakkoliv tvorba sama byla pro Annu intimním rituálem, její výsledky toužila předvádět a prahla po pochvale a uznání. Prvními diváky jejích děl byly její děti a jejich přátelé: v té době zejména výtvarníci, filmaři, teoretici. Nadšená ze zájmu mladých umělců uspořádala Anna roku 1964 ve svém bytě první Den otevřených dveří. Stěny, skříně, i opěradla křesel obložila kresbami a grandiózně zářící vítala hosty jednohubkami se svojí pověstnou rybí pomazánkou. Legenda o pozoruhodné kreslířce se donesla také k Olze Havlové, která tehdy pracovala jako uvaděčka v Divadle Na Zábradlí, kde inscenoval své hry její manžel Václav Havel. Ten je ostatně také podepsán v návštěvní knize Anniny první veřejné výstavy, kterou v lednu 1966 ve foyeru divadla připravil historik umění Jiří Vykoukal. Byla to právě Olga Havlová, kdo mě na podzim roku 1965 přivedl za paní Zemánkovou. O výstavě bylo okamžitě rozhodnuto. Nedělala se z toho žádná věda, všechno bylo tehdy tak nějak ‚avantgardní‘ a mimo oficiální kulturní milieu. Časy to ovšem byly překrásné, vzpomíná Vykoukal na období pražského jara. Anna tu dobu nejspíš vnímala podobně: „Mé stáří je překrásné, když stále něco nového dovedu stvořit. Žije se mně krásně. Práce mi přináší velkou spokojenost, klid a vyrovnanost. Než jsem začala tvořit, nebyla jsem taková jako dneska – nebyla jsem spokojená sama se sebou,“ přiznala.

V sedmdesátých letech se cukrovka, která Annu omezovala už od středního věku, začala rapidně zhoršovat a otoky nohou doprovázené nesnesitelnými bolestmi jí nedovolovaly vycházet z domu. Tvorba jí ale dovolila žít ve svém šťastném „jinde“, osvobodit se od reality a zapomenout snad i na bolesti těla. Ukonejšená a spokojená, v bezpečí stále se rozpínajícího vesmíru své fantazie den co den přiváděla na svět „rostliny krásnější, nežli sama příroda stvořila“.

Po amputaci nohou prožila Anna své poslední roky v domově pro seniory v Mníšku pod Brdy. I zde neustále tvořila – do svých posledních dní na desce položené na stehnech lepila drobné koláže z ústřižků saténu a papíru. V jejím zmoženém těle sídlil vyrovnaný duch – nikdy se nelitovala, nikdy si nestěžovala.  „Bůh dal, Bůh vzal, děvenko,“ utrousila, když viděla s jakým zděšením si prohlížím pahýly jejích nohou zašité nad místem, kde bývalo koleno.

Hvězda art brut

Kromě samotného procesu tvoření babičce jistě přinášelo satisfakci také uznání, které se jejím dílům dostávalo. Od konce šedesátých let byly její kresby zastoupené na domácích přehlídkách naivního a fantaskního umění, které v Československu pořádal historik umění Arsén Pohribný. Ten ji po své emigraci začal propagovat také v zahraničí. Annina díla se tak dostala do povědomí sběratelů tzv. art brut – umění v surovém stavu.

Francouzský umělec a sběratel Jean Dubuffet tento svébytný proud definoval jako „výtvarnou produkci všeho druhu … vykazují spontaneitu a velkou tvůrčí představivost a jsou co možná nejméně poplatné běžnému umění a kulturním šablonám“.  Autorům art brut chybí akademické vzdělání i profesionalizované zázemí, proto si neberou za vzor ani klasické umění, ani výtvarné trendy, které jsou právě v módě. „Jsme zde přítomni zcela čisté, syrové umělecké činnosti, která ve svém celku i v jednotlivých fázích vychází výhradně z autora a jeho vlastních podnětů. Jedná se o umění, pro které je podstatnou funkcí invence a nikoli vlastnosti chameleona a opice, které jsou tolik vlastní kulturnímu umění.“

I když zájem o neprofesionální, spontánní výtvarné projevy začal mezi sběrateli umění klíčit již od padesátých let, jeho boom nastal v letech sedmdesátých. Roku 1979 londýnská Hayward Gallery uspořádala přelomovou výstavu Outsiders, na které byla Anna Zemánková zastoupena jako jediná Češka. O rok později se její díla stala součástí sbírky nově založené Collection de l’art brut ve švýcarském Lausanne. Těchto úspěchů se již umělkyně v domácnosti nedožila. Stejně tak už nemohla vidět své fantaskní kresby, pastely a koláže na 55. Bienále umění v Benátkách, ani ty na výstavách v Berlíně, ve Vídni, v Paříži či New Yorku.

Jak napsal newyorský teoretik Randall Morris, svrchovaným úspěchem Anny Zemánkové je však hlavně to, že prorazila klec vlastního fyzického a emociálního těla. „Život jí nastínil pevné hranice, spoutal jejího ducha okovy věku, pocitem opuštěnosti, nemocí. Nejdříve reagovala zklamáním, pak hněvem, a nakonec prastarým způsobem uměleckého vyjádření. Chopila se šance, odvážila se čerpat z věčného zdroje, a podařilo se… V lidském životě existují vzácné okamžiky, kdy nám je dovoleno někdy záměrně, častěji ale s pomocí náhody nebo štěstí – být na jakési smyslové úrovni svědky čiré, pronikavě a bolestně přímé krásy… Poetika, melodika ani inspirace Anny Zemánkové nejsou žádným neměnným proudem předvídatelné obraznosti. Viděl jsem mnoho těch, kdo se k jejím obrazům přiblížili s unaveným výrazem: Proč se mám koukat na nějaké kytky? A vzápětí se prudce nadechli, když jim došlo, když na ně dolehlo, že před sebou mají něco téměř bezpříkladného.“

Zpracovala Terezie Zemánková